Tři věže v Líbeznicích

Tři věže v Líbeznicích

(9. 1. 2017) Atelier M1 architekti

   
 
 
 
 

Tři věže v Líbeznicích

Líbeznice jsou stará obec, jejíž historie sahá až do středověku. Zemědělská vesnice s dominantou kostela na malém návrší se časem stala pro svou výhodnou polohu a dobrou vybavenost centrem blízkého okolí. Toto postavení si drží dodnes.

Ve 20. století došlo k prudkému rozvoji obce, který se ale nepříznivě podepsal na kdysi malebném vzhledu Líbeznic. Obcí byl přes náves veden vytížený dopravní tah. Vše kolem něj pak bylo polepeno barevnými reklamami. Jádro obce ztratilo své přirozené těžiště a také důstojnost. Tu se mu ale v posledních letech snaží navrátit vedení obce v čele se starostou Martinem Kupkou. Kolem obce byl vybudován obchvat, započata rekonstrukce návsi, zpracován nový územní plán a je realizována řada drobných zásahů, které postupně zušlechťují veřejný prostor. Součástí této snahy byla i rekonstrukce hlavních správních budov obce, při které byla maximálně využita příležitost při získání dotace na zateplení.

Obecní úřad sídlí ve srostlici dvou bývalých hospodářských budov, která byla různě dostavována podle aktuálních potřeb. Před zraky projíždějících je utopena kvůli mostu přes potok. Ještě donedávna bylo těžké ji vůbec rozpoznat jako správní centrum obce. Úpravou získala radnice novou dominantu – zvýšením prostoru kdysi sloužícího k sušení hasičských hadic – a díky věži s obecním znakem je nyní viditelná už zdálky. Pro další zdůraznění funkce radnice byla hlavní budova s věží a vstupy do úřadu doplněna do přísné symetrie a opatřena svisle kanelurovanou fasádou. Naopak druhému domu k hlavní budově přimknutému byl navrácen výraz vesnického domku s hrubou fasádou a asymetricky rozházenými okny.

Obdobný princip byl použit i při úpravě domu služeb, který s radnicí sousedí. Bývalá obytná budova statku velkoryse postavená v novorenesančním stylu byla místním národním výborem přestavěna a rozšířena o jedno podlaží pro potřeby nejrůznějších prodejen, drobných provozoven a kanceláří, které zajišťovaly servis i pro ostatní obce v regionu. Dnes v něm mimo jiné sídlí i pošta a stavební úřad. Rekonstrukcí byl domu navrácen řád a důstojnost. Jeho významné postavení bylo posíleno věží s hodinami v ose hlavní silnice, byť se vlastně jedná jen o zvýšení atiky.

Projektu se mezi obyvateli začalo přezdívat „tři Líbeznické věže“. Tou třetí je míněna věž kostela. A tak jsme viděli, že se nám podařilo dosáhnout kýženého cíle: potvrdit významné postavení správních budov v obci. Kostel, radnice, pošta.
Autorská zpráva

Autor: Atelier M1 architekti s.r.o. - Ing. arch. Jakub Havlas, ing. arch. Jan Hájek, Mgr. akad. arch. Pavel Joba
Spolupráce: Ing. arch. Zuzana Dušek Hanušková, Ing. arch. Zbyněk Kříž, MgA. Michal Tichý

---
Co se dnes děje v Líbeznicích
ROSTISLAV ŠVÁCHA

Zamyslíme-li se nad otázkou, existují-li dnes u nás místa nebo oblasti, ve kterých se rodícelé soubory zajímavých architektonických děl,a pomineme-li přitom velká centra, pro něž by něco takového mělo být samozřejmostí, výčet těchto plodných míst asi nebude příliš obsáhlý.Rodištěm dobré architektury stále zůstává Litomyšl, jejíž rozvoj nyní vedle veřejné sféry začínají stále zřetelněji podporovat soukromí objednavatelé.1 V posledních pěti letech sek tomu přidávají známé a úctyhodné počiny v prostoru bývalých železáren v Dolní oblasti Ostravy-Vítkovic.2 Třetím takovým místem, jaké asi bude stále častěji upoutávat náš zájem,se podle mého soudu stává širší region jižní Moravy či Podyjí. V napojení na turistický a vinařský průmysl zde už v posledním desetiletí vznikla zajímavá díla na Sonberku u Popic,ve Starém Poddvorově, Klentnici, Mikulově,Pavlově nebo ve Vrbovci u Znojma a několik dalších nových a zajímavých novostaveb se zde připravuje.3 
Zatímco druhý a třetí uvedený případ se mi zdají být silně atypické, protože všude nemůžou mít ani Jana Světlíka, ani vinice a Pálavu,napodobovat a následovat rozvoj Litomyšle nemožné nebylo. Vzdor několika slibným náběhům v devadesátých letech se to však už v žádném jiném městě českých zemí nepodařilo.Energie Benešova ve středních Čechách nebo maličkých Horažďovic v Pootaví se úplně nebo načas vyčerpala. Přeneseme-li však pozornost na obce ještě menší než Horažďovice, pak vím nejméně o dvou, v jakých lze zaznamenat dobré a trvalejší architektonické dění. Městys Velká Bystřice u Olomouce si dal Michalem Sborwitzem upravit veřejný prostor kolem zámku a přilehlý park, přestavět menší zámecké budovy na galerii, rozšířit mateřskou školu o nové křídlo. Sousední vesnice Bukovany se v těchto počinech zhlédla a také ona povolala k úpravě své návsi Sborwitzův ateliér.4 V Čechách, respektive u Prahy, mají tyto iniciativy srovnatelný protějšek v Líbeznicích.

Líbeznice sdílejí osud mnoha venkovských obcív okolí Prahy, které jsou staré, mají torzovitá historická jádra, ale od 19. století začala jejich podobu proměňovat modernizace zemědělství spolu s průniky sousední velkoměstské kultury a průmyslu. Vývoji tohoto typu se mohly vyhnout pouze chudé oblasti daleko od center, do nichž Líbeznice rozhodně nespadaly. Co se pak u takových sídel zachovalo z jejich staré urbanistické struktury, to po roce 1989 hrozila překrýt nová vlna modernizace, tentokrát developerské, spojená s fenoménem sídelní kaše. Líbeznicím dodnes dominuje věž pozoruhodného pozdně barokního kostela 5 a najdeme v nich malebné shluky starých domů. Významnou část starého centra však zabírá areál sběrných surovin, prostor návsi či náměstí, v tuto chvíli pěkně upravovaný, kazí nevkusně odekorované fasády Divadla kouzel Pavla Kožíška, k tomu se na všech stranách připojuje více či méně zdařilá podnikatelská výstavba z posledních dvaceti let. Stopy různých devastací a „dezarchitektonizací“, jak to dobře postihují slova architekta Jana Hájka, najdeme i dnes na různých místech obce.

Ještě nedávno by se tato slova hodila pro téměř všechny veřejné budovy Líbeznic; zchátralé, zohyzděné utilitárními přestavbami,vystavěné podle banálních projektů pozdně socialistické éry. A ani veřejné prostory obce– náměstí, parky, sportoviště – se pro ni přednedávnem nemohly stát dobrou vizitkou.To se však změnilo, když se v roce 2010 řízení Líbeznic ujal starosta Martin Kupka a když se přitom našlo uplatnění pro projekty pražských ateliérů M1, Projektil a Vyšehrad. Do kontaktu s architekty, konkrétně s týmem M1, 6 se Martin Kupka dostal už při svém zaměstnání v aparátu Středočeského kraje, když tehdy sledoval úpravu prostor starého domu v pražské Husově ulici na krajské informační centrum. Jeho zájem o architektonickou tvorbu prohloubila víra, že dobrý projekt dovede šetřit s penězi a že na rozdíl od ryze utilitárních řešení přináší přidanou kulturní hodnotu, díky které se pak lidem lépe žije. Síla starostovy kampaně za architektonické zušlechtění jeho obce nicméně spočívá hlavně v tom, že se každý projekt s občany Líbeznic veřejně projednává a že se jim o něm poskytují kvalitní informace,například v Líbeznickém zpravodaji nebo v brožuře Kruh se uzavírá, vydané u příležitosti dokončení nové budovy základní školy v září 2015. Debata o stavbách tak může líbeznickou komunitu stmelovat a dávat každému jejímu účastníku méně nebo více oprávněný pocit, žena architektonickém rozvoji své obce participuje.O každý projekt se přitom architekti musejí ucházet ve výběrových řízeních. Ta, pravda,nemají formu veřejných architektonických soutěží,jejichž podmínky starosta pokládá za příliš přísné a pro malou obec nesplnitelné. Ve výběrové komisi však zpravidla zasedají i architekti,takže to není jenom cena předložené nabídky,ale i její kvalita, co tato komise posuzuje.  

Rámec líbeznických iniciativ tvoří nový územní plán, schválený zastupitelstvem na začátku roku 2015, dílo architektů Jana Hájka, Pavla Joby, Jakuba Havlase a Zuzany Hanuškové z ateliéru M1. Za svou hlavní zásadu si tento plán klade stanovení hranice, za jakou by se už obec neměla rozšiřovat do volné krajiny, a navrhuje proto Líbeznice obkroužit procházkovými alejemi. Znalci současné architektury vědí,že podobnou ohraničující funkci aleje kdysi dostaly v regulačním plánu ticinského městečka Monte Carasso, kde je však architekt Luigi Snozzi provedl vnitřkem obce, aby tak oddělil její historické jádro od novějšího a volněji zastavitelného území.7 Použití alejí jako vnějšího prstence, jak tomu bude v Líbeznicích, proto spíše připomene debatu, jakou u nás už delší dobu vedou Roman Koucký, Pavel Hnilička i jiní architekti-urbanisté o nutnosti utlumit proměnu okrajů měst na zmatenou sídelní kaši,zastavit jejich rozprostírání a zahušťovat místo toho jejich vnitřek.8 Ze zeleného kruhu kolem Líbeznic budou na všechny strany vybíhat pěší cesty a cyklostezky, které zamíří k okolním vesnicím, významným památkám nebo přírodním dominantám. Cestu ke kopci Na Beckově, alei jiné cesty krajinou opět ozdobí aleje.  

Problematickým místům uvnitř obce se věnují podrobnější generely. Regulační plán, opatřený názornými vizualizacemi budoucího stavu, například ateliér M1 v roce 2014 vypracoval pro areál sběrných surovin, které doposud blokují cenné území mezi kostelním návrším a veřejnými budovami Líbeznic a zpomalují tak rozvoj jejich centra.Podle plánu téhož ateliéru se nyní dokončuje úprava školního okrsku, vybaveného barevnou atletickou drahou, kruhovým pódiem přírodního amfiteátru, tribunou-rozhlednou, labyrintem v parkové úžlabině pod hlavní školní budovou a plastikou králíka od Barbory Zachovalové.9 Příznivou proměnou nicméně prochází i hlavní veřejný prostor obce, Mírové náměstí, jehož úpravu navrhl architekt Zdeněk Rychtařík z ateliéru Vyšehrad. Úprava se vyhýbá zbytečné monumentalizaci, šetří proto s kamennými dlažbami, snaží se u tohoto dlouhého a svažitého prostranství udržet charakter venkovské návsi příjemné pro procházku i posezení. Převážně travnatý povrch akcentují nově vysázené stromy a umělecká díla,barevná abstraktní plastika Vnější-vnitřní od místního výtvarníka Miroslava Jakubčíka a fontána ozdobená starou litinovou pumpou v duchu ready-mades Marcela Duchampa. Zůstaneme-lina okamžik u takových příměrů z velkého světa moderního umění, pak věřím tomu, že jakmile dosáhne kultivace hlavního prostoru Líbeznic svého vrcholu, bude se na něm divoce pomalovaná budova Divadla kouzel vyjímat jako surrealistický objet-trouvé

S Divadlem kouzel sousedí budovy obecní hoúřadu a domu služeb, které spolu vytvářejí severozápadní kout ústředního prostoru obce a účinkují v ní jako profánní protějšek sakrálního okrsku kolem kostela na druhé straně líbeznického centra. Právě díky těmto budovám a jejich důmyslné úpravě na sebe Líbeznice poprvé upoutaly pozornost architektonických kritiků, jmenovitě Adama Gebriana a jeho stati „Pozvolná proměna“v časopisu Respekt.10 Dotaci na zateplení využil ateliér M111 u těchto budov způsobem, jaký oba domy ještě více nezdevastoval, nýbrž povýšil na skutečnou architekturu. O výchozím vzhledu obou objektů a o výsledku jejich metamorfózy, která proběhla v roce 2014, dostatečně promlouvají fotografie, proto se zde zdržím popisu. Kromě pečlivě zpracovaných povrchů obou těchto domů a pěkných proporcí jejich okenních otvorů si tu přesto zaslouží pozornost motiv věží: u obecního úřadu věže skutečné, u domu služeb falešné, vzniklé navýšením atiky na rohu budovy a opatřené pak hodinami. Do trojice doplňuje tyto tradiční symboly občanské samosprávy věž pozdně barokního kostela. Učitelka architekta z M1 Jana Hájka Alena Šrámková používá ve svých projektech věže podobným neskrývaně symbolickým způsobem a z proměny obou líbeznických objektů lze její vliv vyčíst.

Opakuji znovu, že obecní úřad i dům služeb se staly skutečnou architekturou díky dotaci na zateplení. Tento fakt si zaslouží být zapsán do dějin, protože víme, že obvykle má zateplování na architekturu dopad opačný, negativní,„dezarchitektonizující“. V Líbeznicích lze nicméně najít ještě dvě další budovy, které zateplení, provedené pod kontrolou M1, dokázalo architektonicky povznést. U velké školy z padesátých let 20. století k tomu ještě přispěla barevná dekorativní malba Barbory Zachovalové, u polikliniky pak nenápadné detaily, jako je nová textura podnože, volba správných okenních rámů a jemné zelené pásky svinutých rolet nad okny. Většího stavebního zásahu se ve srovnání s těmito nenákladnými úpravami dočkala jen budova mateřské školy naproti školnímu okrsku(2013-2014), rozšířená tak, aby se i na přístavbu přenesl původní nepříliš ambiciózní styl prvorepublikové vilky, a přece opatřená pěkným„skyboxem“ na jedné a neméně pěkným dřevěným únikovým schodištěm na druhé straně. Naproti této školce, v sousedství velké školní budovy, se v letech 2014-2015 blýskl ateliér Projektil a jeho architekt Adam Halíř. Halířův „rondel“ nové osmitřídní základní školy má svůj původ v projektu školy mateřské, s jakým Projektil v roce 2011 uspěl v místním výběrovém řízení. Odtud pochází myšlenka kruhového nezastřešeného atria, do kterého by děti mohly vycházet na volný vzduch a být přitom dostatečně chráněné. V přepracovaném projektu pro první stupeň základní školy se v konstrukci i ve všech podhledech více uplatnil beton, takže se dnes výraz stavby zakládá hlavně na kombinaci modřínového obkladu vnějšího pláště, skla kolem atria, bíle omítnutých stěn a betonových stropů. „Rondel“ její formy se zdá být nízký a široký. Proti tomuto horizontálnímu prostorovému tahu se však staví motiv menších světlíků ve stropech a velkého kulatého světlíku nad atriem, všech směřujících nahoru do oblohy.Poezii tohoto kontrastu skutečné horizontály a pomyslných vertikál umocňuje pěkná živá grafika písmen a stylizovaných planet od Zuzany Brychtové Horecké a Ondřeje Štorma.

Z hlediska zrodu nové architektury se tedy dnes Líbeznice jeví jako plodné místo. Chystá se v nich další novostavba. Obec totiž postrádá krytou halu pro sportování, velké kulturní akce a občanská shromáždění a tento deficit napraví nová budova, pro kterou už bylo vyhlédnuto staveniště v parku poblíž polikliniky. V ateliéru M1 ji v roce 2014 navrhl jakýsi hlavní architekt Líbeznic Jan Hájek, spolu s Jakubem Havlasem a Zuzanou Hanuškovou. Do svého samonosného dřevěného pláště, tentokrát ne úplně kulatého,jak to už známe z „rondelu“ základní školy, nýbrž aspoň na obou koncích zakulaceného, pojme nová stavba nejen velký sál, ale i posilovnu,skautskou klubovnu, dětské centrum a kavárnu,jaká zatím v Líbeznicích chybí. Představuji si, jakv sále nebo v kavárně starosta Kupka debatuje s občany a jak mu přitom téměř všichni věří, že dobrá architektura umí zlepšit život.

Poznámky
1 Srov. Aleš Burian-Petr Pelčák-Ivan Wahla (eds), Litomyšl a současná architektura, Brno 2001. – Petr Volf, Litomyšl: Renesanční město moderní architektury, Litomyšl 2014.

2 Petr Volf-Rostislav Švácha-Tomáš Souček, The Story of Dolní Vítkovice, Ostrava 2013. – Rostislav Švácha, „Obraz vyvážených sil“, Stavba XXI, 2014, č. 3, s. 36-41.
3 Dan Merta (ed.), Architecture and Wine in Central Europe /Architektur un Wein in Mitteleuropa, Galerie Jaroslava Fragnera,Praha 2013.
4 Za zásahy ve Velké Bystřici a Bukovanech získal Michal Sborwitza jeho ateliér podvakrát (2011, 2015) Cenu Rudolfa Eitelbergera,kterou uděluje za architektonický počin v Olomouckém kraji sdružení Za krásnou Olomouc.
5 O kostele a vedlejší faře viz Emanuel Poche (ed.), Umělecké památky Čech 2, K/O, Praha 1978, s. 244-245, nebo Richard Biegel, Mezi barokem a klasicismem, Praha 2012, s. 27, 283.– Projekt kostela, vystavěného v letech 1788-1795, připisuje literatura zednickému mistru Matěji Kinzlovi ze sousedních Měšic. S ohledem na vysokou architektonickou úroveň stavby i na jejího elitního objednavatele, stavebníka Stavovského divadla v Praze hraběte Františka Antonína Nostice, ji však mohl navrhnout autor významnější.
6 K pracím tohoto ateliéru viz Jan Hájek-Rostislav Švácha (eds), Severní křídlo: K obnově jezuitské koleje v Kutné Hoře, KutnáHora 2014.
7 Viz Luigi Snozzi: urban renewal at Monte Carasso, London 1986.
8 Naposled o tom Roman Koucký, Pavel Hnilička a další autoři psali v knize Územní plán hlavního města Prahy: Metropolitníplán: Koncept odůvodnění (první část), Praha 2014.
9 Kromě jiných úprav a doplňků architektonických projektů navrhla Barbora Zachovalová i barevnost atletické dráhy. K tvorbě této grafičky a designerky viz pozn. 6.
10 Adam Gebrian, „Pozvolná proměna“, Respekt XXV, č. 50,8.-14. 12. 2014, s. 72-73.
11 Na projektu úpravy obou budov se vedle Jana Hájka podíleli Jakub Havlas a Pavel Joba, spolupracovali na něm Zuzana Hanušková, Zbyněk Kříž a Michal Tichý. Kolaudace zřejmě proběhla až počátkem roku 2015.

Recenze byla publikována v článku o nové výstavbě v Líbeznicích v časopise Stavba č. 4/2015, str. 24-34


Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rekonstrukce

Dokončení

2015

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
 
© 2007–2018 Business Media CZ, s. r. o.