Továrna Sipral + Pavilon

Továrna Sipral + Pavilon

 
 
 
 

Továrna Sipral + Pavilon

Tento projekt byl publikován v rámci tématu "Domy po letech"

Továrna Sipral
Místo: Praha 10, Třebohostická 5a
Investor: Sipral, a. s.
Architekt a generální projektant: D. A. Studio, s. r. o., Martin Rajniš, Stanislav Fiala, Tomáš Prouza, Jaroslav Zima
Dodavatel: Sipral, a. s.
Realizace: 08/1995-04/1996
Nový design recepce a úprava interiérů: Stanislav Fiala, Daniela Polubědovová, D3A /Fiala — Prouza — Zima/
Obestavěný prostor: 16 118 m3
Foto po dokončení: Pavel Štecha
Foto současného stavu: Jan Malý, Leopold Bareš

Leopoldu Barešovi byla v roce 1997 udělena Cena časopisu Architekt za roli investora novostavby Sipralu.

Sipral Pavilon
Místo: Praha 10, Třebohostická 5a
Investor: Sipral, a. s.
Architekt: Stanislav Fiala, Daniela Polubědovová, D3A /Fiala — Prouza — Zima/
Spolupráce: Milan Bulva
Hlavní inženýr projektu: Jiří Václavů
Statika: Martin Fučík
Realizační projekt: Jiří Najman, Jiří Neugebauer
Projektant: D3A /Fiala — Prouza — Zima/
Design, návrh interiérů: Stanislav Fiala, Daniela Polubědovová
Projekt: 2000-2004
Dodavatel: Sipral, a. s.
Stavbyvedoucí: Karel Bartošek, Jan Hráský
Realizace: 2004-II/2006




S ŘEDITELEM LEOPOLDEM BAREŠEM
O původní továrně

Leopold Bareš je zakladatelem a původním společníkem firmy Sipral. Dnes je jejím jediným vlastníkem. Je znám svým vřelým vztahem k moderní architektuře. Je dlouholetým přítelem Stanislava Fialy, architekta budov Sipralu.
Továrna byla postavena v roce 1996 a její funkce se od té doby nezměnila. Změnily se potřeby uživatele, protože Sipral od doby, kdy byl dům postaven, zdvouapůlnásobil kapacitu. Vznikly tak nároky na víc pracovních míst. Dům je naštěstí přizpůsobivý; už na počátku byl navrhován tak, aby změna dispozice kanceláří byla snadná, a objekt měl také jisté prostorové rezervy. V letošním roce došlo k radikální změně, a to výstavbou pavilonu v zahradě, který slouží pracovníkům vývoje a projekce.
Chystáte se výrobu přesunout jinam?
Bareš: Zůstali jsme v oboru, ale používáme jiné technologie, jiné pracovní postupy. Většinu naší práce přesouváme do výrobních hal, na stavby vozíme hotové segmenty, prvky. Zvětšili jsme výrazně finanční objem námi realizovaných zakázek, a to všechno znamená, že máme větší potřebu výrobních ploch. Zvýšili se i nároky na zásobování, na kamionovou dopravuâ?¦ Nejdříve jsme si pronajímali jiné haly, to však nebylo optimální řešení. Nyní, deset let po otevření Sipralu, bychom chtěli začít stavět nové výrobní haly. Na Třebohostické zůstane řídicí centrum: ve stávající výrobní hale se budou realizovat pouze speciální zakázky nebo kusová výroba, testování a vzorkování, v nové administrativní budově-pavilonu pak je vývoj, projekce a vedení projektů.
Výrobní haly začneme stavět letos a příští rok bychom je chtěli dokončit. Uděláme krok, který jsme původně nechtěli dělat: mít oddělenou výrobu od řídicí složky. Nicméně technologické postupy a příprava zakázek ve virtuální, digitální podobě nám dnes umožňují do reálné výroby přesouvat už jen čistou kompletaci prvků, konkrétní informace pro výrobu. Fyzické propojení mezi projekcí a výrobou není nutné, dá se komunikovat přes počítače na větší vzdálenost.
K jakým úpravám došlo v původní budově?
Bareš: Postupem doby jsme potřebovali víc a víc techniků a potřebovali jsme je někde usadit. Zrušili jsme výrobu v mezipatře haly, které od počátku bylo rezervou na kanceláře a celý ten prostor jsme využili na místa pro techniky a projektanty.
Do části výrobní haly budou přesunuta střediska vedení projektů, a proto chceme hale dát víc komfortu. Původní šedivá cetrisová plocha, oddělující staré kanceláře od výrobní haly, bude do poloviny prosklená. V prostoru samotných kanceláří dojde k úpravě povrchů (podhledy, podlahy, skleněné příčky).
V rámci přestěhování výroby se uvolní dvůr a budeme ho využívat
k parkování aut, které teď musejí stát na ulici.
Renovovali jsme také recepci, kuchyňky a bufet. Materiály, které tam byly použity, byly na svou dobu netradiční a nestandardní: pohledové betony, natírané ocelové prvky v kombinaci s dřevěnými dýhovanými plochami, hliník. To bylo velmi citlivé a efektní. Nicméně některé materiály, zvláště v extrémně namáhaných místech, byly rychleji opotřebeny. Není jich moc. Navíc jsme chtěli ukázat materiály a technologie, které používáme dnes. Použili jsme proto lakovaná skla. S těmito úpravami je však potřeba nakládat velmi citlivě. Dům byl navržen tak, že každý materiál měl nějakou funkci a žilo to celé pohromadě. Kdybychom sem začali necitlivě vkládat nové materiály, tak by dům mohl ztratit svůj původní charakter a mohl by naopak působit omšele, protože kontrast by byl moc velký. Většina materiálů svou hodnotu a kvalitu má a díky tomu může fungovat i nadále.
Řešíte změny s původním architektem stavby?
Bareš: Patřím mezi ty klienty, kteří se architekta ptají téměř na každou úpravu, protože si myslím, že dům, tak jak existuje, byl navržen s ohromnou precizností a láskou.
Jak se projevuje stárnutí domu?
Bareš: Je příjemné, že dům stárne souvisle, jednotně, neprojevují se na něm žádné výkyvy. Myslím, že byl navržen optimálně, takže na něj potřebujeme jen dvakrát do roka vysavač a vodu. Sádrokartonové příčky jsme jednou malovali, musíme natřít zárubně dveří, protože jsou otlučené běžným používáním, ale to je normální údržba. Pravda je, že moderní materiály v interiéru vyžadují pečlivou údržbu, protože když se neudržují, vypadají zašle. To je nekonečný boj s uklízecí firmou, která někdy trpí profesní slepotou.
Fungují technologie a domovní technika tady použité?
Bareš: Vzduchotechniku považuji za vyhozenou investici. Musela se zrealizovat jenom proto, že to určité normy vyžadovaly. To je zbytečné. Šatny se dají větrat tak, že se otevře okno. Ale norma předepisuje výměnu vzduchu. To je hloupé, tady normy předepisují něco, co není nutné z uživatelského hlediska. Ale musí se to dodržet, aby se stavba mohla zkolaudovat.
Ukázalo se, že se vyplatily zdvojené podlahy. Umožňuje nám to variabilní dispozice, průběžné přestavby. Když je potřeba obnovit rozvody kabelů, je to bez problémů. V dané době to byl luxus, nadstandard, ale ukázalo se, že je to dobré. Z hlediska funkčního jsou skvělé cetrisové desky, které je možné kdykoliv vyjmout a vyměnit za nimi kabel. Bazén a prostory k relaxaci fungují bez problémů, používají se stále.


O PAVILONU
Stanislav Fiala je autorem i nového pavilonu. Kdy jste přišli s nápadem postavit ho v zahradě a proč?
Bareš: Když jsme před 12 lety stavěli dům, vytvářeli jsme si představu o rezervních prostorách. Někdy v letech 1998, 1999 jsme uvažovali o tom, že by v zahradě mohl vzniknout domeček, který by měl různé funkce. Projekt byl vytvořen asi před dvěma třemi lety a dostavěn byl letos. Do pavilonu jsme přesunuli projektanty a designéry. Stěna pavilonu obrácená do zahrady funguje současně jako jakási vzorkovací stěna. Je vyskládaná z nejmodernějších typů skel, které jsou na trhu. Každé sklo je od jiného výrobce, každé má jiné vlastnosti. Klienti se mohou podívat z interiéru i z exteriéru, jak se sklo chová v reálné stavbě. V oválné budově v rohu parcely vznikly tři jednací místnosti, kterých jsme měli nedostatek.
Zahrada získala další dimenzi. Slouží k odpočinku, mohou tam probíhat společenské akce. Pro zaměstnance vytváří příjemné zázemí. Pavilon respektuje stromy, které tu rostly. Vytvořili jsme si tak svůj vnitřní uzavřený svět, který má příznivý dopad i na vnitřní komunikaci mezi lidmi, pomáhá neformální atmosféře.
V domečku je použita řada netradičních řešení, nápadů. Ať už se to týká materiálů nebo způsobu, jakým jsou použity: plexisklová okna bez rámu, způsob jejich zavírání, upevnění polic, gumicuky místo zábradlí. K tomu je určitě potřeba nápaditý architekt, ale i otevřený investor. Jak to vznikalo?
Bareš: Ty věci jsou velmi krásné a zároveň velmi náročné, a to z různých hledisek. Myslím si, a snažím se to razit i v našem oboru, že každý materiál i prvek má svou funkci a je dobré ji využívat. Nebudu dělat z papíru nosné prvky, i když to samozřejmě jde, ale není to optimální. V domě jsou věci navrhovány tak, aby použité materiály nejlépe odpovídaly tomu, co se od nich po stránkách technické a funkční, ale i estetické vyžaduje.
Stavba pavilonu — to byla radost, hra, lahůdka, kterou jsme si dopřáli. Myslím, ač nejsem žádný historik stavění, že ten domeček vznikal tak, jak vznikaly domy na počátku minulého století, kdy býval kvalitní stavitel, který věci rozuměl a věci se vytvářely řemeslně v průběhu času. Nedělaly se miliony někdy zbytečných detailů a výkresů, ale tvořilo se to tak, jak to přicházelo. Takovou věc si jako výrobci velkých zakázek nemůžeme normálně dovolit. Ale tady tomu nahrává charakter domu. U takovýchto atypických a často i intuitivních řešení se asi těžko dá všechno dotáhnout do detailních výkresů. Vyžadovalo to odvahu, riskování, zkoušení, někdy obtížné vysvětlování, hodně energie a práce architekta i techniků, ale převážně čas, protože často nějaké řešení dlouho zrálo, než vykrystalizovalo, uzrálo. I pro nás bylo složité mít plné nasazení techniků po celou dobu, tak trochu zde platilo pravidlo „kovářova kobyla â?¦“. Musím se přiznat, že Standova „uzrátá“ řešení mě maximálně vyhovují, až nadchávají, ale druhá stránka mince je, že často zrají velmi dlouho. Projekt trval dlouho, realizoval se skoro rok a třičtvrtě. Je to vlastně luxus. Takové potěšení si člověk dopřává pouze pro radost z konečného výsledku. Rozhodně to není to model, kterým se dají realizovat velké zakázky. V dnešní době, alespoň v naší praxi, je často vhodnější a určitě levnější použít dražší materiály, dražší polotovary či výrobky za cenu menší pracnosti a doby realizace. Pracovní síla je dnes drahá a o něčem dlouho přemýšlet, zkoušet to a měnit v době, kdy je realizace již v běhu, si nemůžeme dovolit. Vymýšlet a hledat optimální řešení musíme ve fázi designu zakázky. Používáme k tomu veškeré moderní 3D nástroje, simulační a animační programy. Poté se ale rozeběhne přísně ekonomická výroba a není čas a prostor věc měnit.
Na pavilonu jsme tento model nepoužili. A právě asi díky tomu vznikla stavba, která, ač měla od počátku jasný koncept, zohlednila nově vzniklou realitu v průběhu času a někdy i krásu chyby. Vzniklo tím prostředí, které dává prostor kreativnímu myšlení, prostor, kde se může vnímavý jedinec radovat z objevovaných detailů, prostor ke zklidnění, který tak potřebujeme v dnešním uspěchaném a často chaotickém světě.


S ARCHITEKTEM STANISLAVEM FIALOU
O původní továrně

První otázku, zda jsi ještě v kontaktu s domem, ani nemusíme položit. Scházíme se v něm k rozhovoru. Co se s ním za dobu jeho provozu dělo?
Fiala: Dům musel pojmout zhruba dvojnásobnou kapacitu pracovníků. Flexibilita staré továrny se projevila docela dobře. Do vysoké haly jsme na počátku dostavěli polopatro, které bylo nejprve prázdné, jen s šatnami a vzadu s dílničkou. Postupně se mělo zastavovat různými malými sklady a dalšími mini-dílničkami. Teď je totálně zastavěné kancelářemi. Kanceláře sloužily projekci. Ta se však nyní přestěhovala do nového domečku v zahradě, takže vzniká volný prostor. Sipral sem umisťuje rozrůstající se oddělení. Ale nebudou to kanceláře, které by se daly nastrkat do průmyslové haly do míst, kam nikdo nechodí. Bude tu přijímáno poměrně dost klientů. Náš nový úkol je upravit tyto prostory tak, aby na sebe poutaly pozornost návštěvníků už z přední části domu, odkud uvidí, kde je oddělení, které hledají. Bude to plnohodnotné rozšíření přední administrativní části. Ukazuje se, že se nám vyplácí původní idea — systém domu se střední komunikační páteří, která procházela z administrativní budovy po galerii, z níž se sledoval prostor dole v hale, kde se vyrábělo. Galerie teď bude prodloužením komunikační chodby z administrativní části.
Jaké úpravy tam chystáte?
Fiala: Kanceláře budou od haly samotné odděleny zvukově izolační prosklenou příčkou. Část příček bude ze signálně oranžových skel. Za nimi budou umístěna světla, příčky budou svítit a tak poutat pozornost. A navíc celá galerie dostane nový povrch z nerezových plechů.
Plechy zároveň zakryjí popraskaný beton, zub času, který se na betonech projevil. Administrativní část za novou skleněnou příčkou nebude zakrývat, že je vestavěna do průmyslové haly. Veškeré stavební prvky haly zůstanou přiznané, jen budou očištěné, a do toho budeme vestavovat pro Sipral typické skleněné elementy.
Proč se v přední budově změnila recepce?
Fiala: To jsou drobné otisky zájmu pana Bareše trochu dům oživovat. Když se továrna dokončovala, víc se šetřilo. Pan Bareš si vytipoval několik věcí, které chtěl zlepšit, a byly to především kuchyňky a recepce.
Zmínil jsi už popraskané betony po deseti letech. Jak ten dům stárne?
Fiala: Betony jsou možná to jediné, co mně na domě připadá špatné. I když ani nemůžu říct špatné, mně to vlastně nevadí. Byly tehdy špatně udělané. Kdyby se udělaly technologicky správně, tak by, myslím si, nebyl dnes žádný problém. Podlahy v celém administrativním prostoru v přízemí byl pokrytý plechy už tenkrát jenom proto, že se nepodařilo betony udělat dobře. Nepovedla se jim rovina, rozdíl byl skoro 5 cm, což je téměř nepochopitelné. Takže se tenkrát udělaly nové stěrky a navrch se daly plechy. Nebyl to záměr, obalit celý dům. Plechy tam udělaly luxusnější atmosféru, než jaká měla být. Schody byly původně navržené plechové z tahokovu. Skleněné schody tam byly vložené na přání klienta v době stavby, protože to byl prvek výrobně průkopnický, který tady firma prosazovala. Po revoluci nebyly skleněné podlahy ještě tak známé. Okukovali jsme je v Anglii u Jiřičné. Byl to takový šperk, který se vkládal navíc. Ten objekt byl hodně průmyslový, ale už tenkrát tam vstoupily navíc některé luxusnější prvky. Já jsem nebyl proti.
A stárnutí domu v jiných věcech?
Fiala: Já jsem s domem hodně spokojený. Každá stavba je pro mě experimentem, který mi má přinést nějaké reflexe. Když si promítnu zpátky úvahy o tom, jak dům opláštit, z jakých materiálů — hodně to bylo diktované tím, že Sipral dělá s kovem, se sklem, že dělá fasády a že fasádami se chce předvádět. Do dneška pro mě takovýhle typ stavby znamená značku, která nezestárne. Možná to nevidím, ale mně se zdá, že nestárne špatně. Když se tu jednou za dva roky udělá pořádný úklid, že se omyje fasáda, vevnitř se pořádně vymetou všechny kouty, tak ty materiály stárnou dobře.
Klient dům udržuje.
Fiala: Myslím, že je pečlivý, ale úklidová firma pečlivá není. Klient si domu váží a dbá o něj. Každou chvíli přijde od něj dotaz, jestli by nevadilo, kdyby se udělala nějaká drobná změna. Třeba že by se přidělaly na jednu stranu žaluzie. Máme s klientem dobrý vztah, pořád chtějí vědět, jestli to neublíží architektuře. Je vidět, že pro ně je to prostředí, kterého si váží. Jednou ročně sem zvou hosty, dělají tu happeningy, a i to o něčem vypovídá.
Dělal bys dnes na Sipralu něco jinak?
Fiala:
Myslím, že ne. Já mám o sobě představu, že jsem flexibilní architekt, že si dokážu představit úplně různé tvary, různě poskládané stavby, že hodně reaguju na dané místo, daného člověka. Sipral mohl mít spoustu jiných tvarů. Zrovna tady ale ta dlouhá kláda vznikla jako první skica a víc jich pak už nebylo. Koncept, že na začátku za řadou topolů to má hlavičku, do které je z ulice vidět, která má svítit a má být vidět, že dům je dlouhatánský až někam dozadu, se nepodroboval variantám. Uvnitř pak člověk měl nacházet další vrstvy. To byla jasná věc, tudíž ani dnes bych ji nechtěl dělat jinak. Dokonce ani zahrádku, kterou jsme namalovali už v letech 1999-2000, a tedy jsme měli kvůli přerušení prací hodně času na revizi, jsme nezměnili. Jsem úplně spokojený s tím, jak projekt dopadl.
Jiná věc je, že mám vždycky tendenci do poslední chvíle nechávat věci otevřené. A na to člověk potřebuje partnery, kteří chápou výhody takového postupu. Protože ono to má také mnoho nevýhod. Klienti chtějí vědět, jak to bude a kolik to bude stát. Ale já zase vím, že během té neujasněné fáze nabízím poměrně širokou škálu možností, jak to udělat. Tahle pravidla se těžko vykládají někomu, kdo nemá stavitelskou zkušenost, nebo ji třeba i má, ale tu manažerskou. Takovému člověku, třeba velmi zkušenému developerovi, nejde vykládat o tom, že s sebou přinese nějaké výhody, když se nějaké části finálních disciplin nechají otevřené a že třeba nebude ve fázi tendrů jasné, jaká bude dlažba nebo plech na fasádě atd. Uzavřené projekty znamenají nevyužívat možnosti. Ale pár takových otevřených lidí je a odměnou za útrapy nejistého období jim je to, že mohou do poslední chvíle volit, prohlížet vzorky. Odměnou je malý dům jako Sipral — ta šťávička architektonická se tam může do poslední chvíle dávat.


O pavilonu v zahrádce

Jaké bylo zadání?
Fiala:
Pan Bareš uvažoval o expanzi Sipralu, protože se jim nedostávalo míst. Konzultoval se mnou případnou koupi protějšího pozemku přes ulici. Stáli jsme v jeho kanceláři a dívali se přes ulici na ten pozemek, a já jsem se kouknul do zahrady. Je tam charakteristická dlouhá, dvě patra vysoká zeď od sousedů. Říkal jsem si, když ke zdi přimkneme úzký objekt, dokázal by vytvořit spoustu pracovních míst a ta zahrada to zvládne. Tím se hned v první fázi ušetřily peníze za pozemek. To bylo v roce 1999. Pak se projekt přerušil, protože byly nějaké složitosti v partnerských vztazích.
Stavba v zahrádce měla mimo jiné napomoci tomu, aby se zahrada dala do kupy. Udělala se závlaha, takže tráva a zeleň budou šťavnatější. Založil se nově pořádný trávník. Ale když jsme na počátku někomu řekli, že v té malé zahrádce postavíme dům, tak si všichni ťukali na hlavu. Vypadali jsme jako zločinci, kteří chtějí za každou cenu zastavět další kousek zeleně v přehuštěném místě. Mně bylo jasné, že vůči přírodě nechci dělat nic ošklivého. Že stromy se musí nechat žít, žádný nesmí být poražen, že domeček musíme dostat mezi ty stromy. Tak vznikl koncept vláčku s jednotlivými vagónky vlnícími se mezi stromy, dům postavený na nožičkách, kde si normálně rostou kořeny stromů stojících v těsné blízkosti domu. Tím, že se vyvrtaly piloty do hloubky a na nich stojí celá konstrukce, může zahrada normálně dýchat. Vysadily se pořádné rostliny, omladily se stromy a zahrada bude živější než dřív. Investor má další metry využitelné plochy, tak byl ochoten dát víc peněz za zahradu.
Ta věc v zahradě je na hranici toho udělat si radost a udělat nové prostory. Je těžko říct, jestli to je dobrý byznys nebo špatný. Mně to připadá logicky jako dobrý byznys, když nemusím kupovat pozemek, ale stavba mezi stromy není úplně jednoduchá, není to primitivní baráček s primitivní konstrukcí. Má to složitosti diktované tím, že stavím na pozemku, který všichni považují za nezastavitelný. Za to si pak musím sáhnout trošku do kapsy: dům je z oceli, je vepředu nakloněný. Naklonění je hlavně proto, aby se podržel pocit velikosti zahrady. Přicházím ze směru od hlavní budovy a pod pavilonem vnímám, kam až zahrada vede. Zůstává zachovaná hloubka prostoru. Kdybych dům posadil na zem a neviděl pod něj, vznikne pouze uzoučká zahrada. Takhle dům pod sebou vytváří jakousi krytou zahradní besídku a za ním je další prostor, druhý dvoreček, který bude zelený, budou tam klády, na kterých se dá sedět, bude vlhký, bude tam hezké prostředí i v parném létě. Všimni si, že i ptáci jdou do zahrad, kde je vlhko, do suchých zahrad tolik nejdou. To je velký rozdíl. V zahradě, která deset let fungovala bez závlahy a pak ji zavlažím, vznikne úplně jiné prostředí.
Oáza. To by člověk v Praze ani nečekal.
Kupodivu jsme měli velice dobrou reakci úředníků, protože jsme zrovna dodělali Múzo, a oni věděli, že jsme se o zahradu kolem Múza postarali dobře, tak nám na první poslech řekli, že nás určitě podpoří. Takže konzultace, jestli smíme do zahrádky stavět, dopadla dobře. Na to nejsem zvyklý, aby odbor životního prostředí tak rychle pochopil koncept. Takže jsme pokračovali. Domeček mi dělá radost.

Tady, zdá se, jste vyzkoušeli spoustu nových věcí — zavírání oken, plexisklová okna bez rámů...
Fiala: To jsou prototypy, které vznikají na základě přemýšlení nad drobnými problémy domu. Koncept je jedna věc, ale pak už jsme v oblasti detailů. Tam, kde vládne nálada, že se věci mohou zkoušet, a klient nebude nešťastný, nebo dokonce naštvaný z toho, že něco, co zkoušíme poprvé, nefunguje, tam mě to prostě samo vede tím směrem. Typové výrobky sice rád používám, protože je s nimi míň starostí. Rozhodně si nerad přidělávám zbytečné starosti. Ale často jsem s nimi nespokojený. Když ta nespokojenost nastane, začnu si vymýšlet, z čeho by se to nebo ono dalo udělat. Musí tam být někdo, kdo si umí představit, že něco zkusíme, že posoudíme jenom na základě selského rozumu, jestli to bude fungovat, nebo ne. Kdyby nás náhodou selský rozum vypekl, tak se nebudeme na sebe mračit a posílat na sebe žaloby. Tohle jsou věci, které ve velkém stavebnictví téměř nejdou dělat. Docela se to podařilo na Múzu. Ale v současném právně sešněrovaném světě to tak většinou nejde. Evropské normy to nedovolí, pak to nedovolí fakt, že ty věci nemají atest atd. Nemluvím o atestech bezpečnostních — nemůžu zpochybnit požární zkoušky, pevnost zábradlí atd. Kam nás však dovedla perfektně utěsněná okna, když mluvíme třeba o tepelných vlastnostech? Leda k tomu, že švédské stavební firmy mají problémy s reklamacemi, že jejich domy uvnitř plesniví, protože mají nevětrané utěsněné domy. Pak zase existuje hygienická norma o povinné cirkulaci čerstvého vzduchu. Takže já ta okna nejdříve za hodně drahé peníze utěsním a pak si za hodně drahé peníze dělám do baráku škvíry, olemované drahými mřížkami. Ten svět se chňape za ocásek. Přestává fungovat normální zdravý rozum.

â?¦ Myslím, že v současné době už se docela rozevírají nůžky — na jedné straně je normální architektura, která může být docela hezká, chytrá, racionální, a na druhé straně je architektura, která pořád něco bude zkoušet, která je ochotná pochybovat o všech pravidlech. Pochybovačů je mezi architekty mnohem míň. Já potřebuji, aby nás lidi přemlouvali k práci, aby potom byli schopni vydržet tu řeholi, kdy jsou atakovaní různými zklamáními, šoky, že to nebude hezké. Skoro vždycky přijde fáze krize, kdy stavba není dokončená, a už stála hodně peněz a kamarádi nebo partneři klienty znejišťují. To klienty přemůže a nastává pocit dočasného znervóznění, zklamání. To se pak změní na konci, když je dům hotový. Aby tohle vydrželi, potřebuji, aby moc chtěli — tu architekturu.


SIPRAL
ROSTISLAV ŠVÁCHA
Husákův režim se vychloubal, jaké prý přináší blaho dělnické třídě. Dělníky však mnohdy nechal pracovat v brutálním prostředí továren z éry gründerského kapitalismu, přesně takovém, jaké zachytila nedávná výstava fotografa Václava Jiráska Industria v pražském Rudolfinu. Jsou to kupodivu dnešní neokapitalističtí podnikatelé, kdo se občas snaží pracovní prostředí dělníků vylepšit, samozřejmě i proto, že dobrá a progresívní architektura může podniku dělat dobrou reklamu. Není na tom nic divného, že se v tomto čísle Stavby ocitly hned dvě výborné továrny navržené v první polovině devadesátých let. Autor první z nich, Stanislav Fiala, využil zakázku na projekt Sipralu, aby se ateliér D3A postavil na vlastní nohy. Vtiskl továrně technicistní výraz, což dobře souzní s její výrobní náplní i se slavnou tradicí Ledouxovy architecture parlante, avšak promísil tento technicismus s jinými stylovými odstíny, a to hlavně s materiálovou estetikou švýcarského původu. Architektonický projev Sipralu zůstává i dnes velmi čerstvý, třebaže má jeho autor za sebou jiná důležitá díla v čele s budovou MUZO, taktéž v Praze-Strašnicích. O jakési nové zhodnocení konceptu Sipralu se postaral sám Stanislav Fiala, když k němu přistavěl novou budovu s projekčními ateliéry. Také ona se projevuje technicistně, i ji však lze chápat jako produkt složitější stylové syntézy. Po deseti letech tak na téměř stejné parcele proběhla na nové úrovni zajímavá hra s rozmanitými stylovými kódy, pojatá tak, aby se „starý“ Sipral stal její neoddělitelnou součástí.


Publikováno ve Stavbě č. 3/2006

Na úvod k tématu "Domy po letech":
MIROSLAVA D. PROCHÁZKOVÁ, MILENA SRŠŇOVÁ, LIDMILA CIHLÁŘOVÁ

Už několik let se naše redakce zabývala myšlenkou o tom, jak domy stárnou. Ačkoliv ta otázka na první pohled vypadá jednoduše, nebylo snadné najít konkrétní reálný přístup k tématu. Uvědomovali jsme si, že těžiště problému není pouze ve fyzickém stárnutí domu, nebo dokonce jen v jeho stavu technickém. Shodli jsme se na tom, že budeme zkoumat domy postavené až po roce 1989. Zajedno jsme byli i v tom, že nás zajímají domy, které jsou ceněné pro své architektonické kvality, abychom se vyhnuli negativním předurčením. Vybírali jsme mezi domy, které byly oceněné v Grand Prix Obce architektů. Tato soutěž ovšem nikdy nezahrnula všechny významné
stavby, a tak jsme se dali inspirovat i publikacemi o architektuře posledních 15 let.

Velmi důležitým hlediskem pro nás bylo to, aby se průzkumu byli ochotni účastnit jak majitelé, resp. uživatelé vybraných domů, tak jejich architekti. Tak se stalo, že jsme některé domy museli vyřadit. Vznikl soubor jedenácti budov, které jsou v provozu zhruba deset let. Sestavili jsme soubory otázek pro klienty a pro architekty. S každou
stranou jsme hovořili samostatně tváří v tvář. Zaznamenané a upravené odpovědi účastníci průzkumu autorizovali. Všechny domy jsme navštívili a nechali je znovu vyfotografovat. Za velmi podstatný jsme považovali pohled historika architektury, který měl zvážit, zda architektonická cena domu za dobu od jeho vzniku stoupla, nebo klesla. O tuto úvahu jsme požádali Rostislava Šváchu.

Co jsme chtěli vědět od klientů a architektů?
Otázky pro klienty:
 Co se s domem stalo od té doby, kdy byl postaven? Změnil se? Změnila
se jeho funkce?
 Došlo k výměně provozovatele domu? Jestli ano, proč?
 Došlo k nějakým přestavbám? Z jakého důvodu?
 Jste v kontaktu s původním architektem?
 Oslovili jste kvůli případným změnám původního architekta?
Ne-li, proč?
 Jak se projevuje stárnutí domu?
 Funguje „váš“ dům? Je provozován podle původních předpokladů
a vybavení technikou a technologiemi?
 Jak dům hodnotíte dnes? Považujete ho za hezký, sympatický?
 Co podle Vás dům přinesl do bezprostředního okolí? Stal se jeho
součástí? „Žije“ s ním, nebo jsou okolo něj stavěny zdi? Je spíš otevřený,
nebo naopak?

Otázky pro autory — architekty :
 Jste ještě v kontaktu s domem, sledujete ho?
 Co se s domem stalo? Změnil se?
 Smíte ještě do „vašeho“ domu?
 Jste v kontaktu s provozovateli domu? Došlo k jejich výměně?
 Byl jste osloven kvůli změnám, nebo byly provedeny bez Vašeho vědomí?
 Pokud jste byl přizván, jak jste spokojen s jejich provedením?
 Funguje „váš“ dům? Je provozován podle původních předpokladů a vybavení technikou a technologiemi?
 Jak se projevuje stárnutí domu?
 Jak hodnotíte dům dneska? Co pro vás znamená dnes?

Deset let je poměrně krátká doba na to, aby dům viditelně fyzicky zestárnul. Rozdíl mezi stavem původním a nynějším není někdy vůbec znatelný. Viditelné jsou snad jen vady, které většinou vyplynuly ze špatně provedených stavebních prací. Nejčastější závadou v tomto smyslu bylo vlhnutí zdiva a zatékání.
Samozřejmě dochází k průběžným opravám, doplňkům a údržbám, i když vrozdílné míře. Hodně záviselo na tom, jaké byly finanční možnosti stavitele, od nichž se odvíjelo použití materiálů a technického vybavení. I objektivně jsou dnes možnosti ve stavebnictví širší a různorodější, před deseti lety byla nabídka trhu výrazně chudší.

Všechny sledované domy slouží účelům, pro které byly postaveny. Provozovatelé se u některých staveb vyměnili, někdy i několikrát. A i v případě, že uživatel zůstal
tentýž, změnily se někdy jeho potřeby. S tím jsou spojeny např. změny v dispozičním uspořádání, přístavby, případně změny interiéru atd. Dopad na změny v domech má i tlak společenského vývoje, kvůli kterému se tu a tam přistoupí
k redesignu společenských prostor domů. Obecným faktem je, že uživatelé domu se po určité lhůtě od kolaudace s domem natolik ztotožnili, že úpravy a dekorace pořídili podle svého zájmu a vkusu. Osobnost uživatele se v domech více či
méně odráží. K tomuto faktu se architekti staví různě.

Z výpovědí zúčastněných vyplývalo, že pro klienty je prvořadá otázka toho, jak jim dům slouží. O kvalitách architektury vybraných domů nikdo z uživatelů nepochybuje,
všichni si jí cení a výjimečně je pro klienty dokonce podstatou domu. Vztah architektů k „jejich“ domům je v opačném gardu: architektura je prvořadá a funkční závady nejsou pro ně zásadní. Neznamená to však, že se jimi nezabývají. Jsou otevření tomu se k domům vracet a případné problémy pomoci odstraňovat.

O tom, jak domy ovlivnily své okolí, jsou s to svědčit jak klienti, tak architekti. Z pohledu redakce všechny vybrané domy působí ve svém okolí pozitivně z různých
hledisek — estetického, sociálního, urbanistického. Jsme si samozřejmě vědomi, že tento poznatek jsme si předpřipravili tím, jaké domy a kterých architektů jsme
vybrali.

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Výroba

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
 
© 2007–2018 Business Media CZ, s. r. o.